close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 






























/Pokud chceš spřátelit tak ZDE/

The vampire, his life and I 2 (8/15)

21. července 2011 v 12:42 | Lum
Přináším vám opět další dílek této povídky. Už se pomalu ale jistě blížíme ke konci této povídky. V tomto dílku se Am a Mikem obětují kvůli krvi... Ale, dál si to už přečtěte samy. Pokud se vám to tedy nadále líbí. I když minule nebyly komenty. Z části mě to mrzelo. To bude asi tím že to už nikdo nečte. No což stejnak to je už jedno - dopíši to a bude konec s touto povídkou. =o)


"Už mě to čekání unavuje." Povzdychl si mladík sedící v něco jako cele. "Čekal jsem, že bude rychlejší. Nevypadá to tak." Konečně bez pout si může v klidu lehnout na postel a sledovat čím dál tím špinavější a neklidnější Amandu. Jemu jí líto. Nechtěl, aby to tak dopadlo. Nechtěl prozradit její jméno a slabinu Nika. Pořád si to vyčítá, i když mu je už odpuštěno.
"Za chvíli bude potřebovat krev. Zblázní se, když jí nedostane. Nebude se ovládat, jak by měl." O tohle si začíná dělat starostí. Jsou to skoro už čtyři dny, co naposledy pil krev. A to jí trápí co nejvíc. Mike jí pořád jenom sleduje. Rád by jí pomohl, ale nemůže. Nemůže ani pomoct ani sám sobě. Rád by kontaktoval nějakým způsobem Nika - není jak. I když přitom ho stejnak něco napadlo. Co takhle využít Paula? Nebyl y to špatný nápad. Měl by se brzy vrátit s jídlem a nějakým oblečením na převlečení.
Do místnosti vstoupil, mladý muž hubenější postavy. Byl to právě Paul, který je jediný, co za nimi dolů chodí s jídlem, pitím a se vším možným co právě potřebují. "Donesl jsem vám tady oblečení, obvazy, dezinfekci a hlavně jídlo s pitím." Má příjemný lehký hlas, i když mu táhne na dvacet let. Co nikdo z těch dvou neví, má stále chlapecký hlas, takový jaký má obyčejný třináctiletý kluk. Ani nezačal mutovat. Což by mohlo být divné. Taky to mohou dělat geny upíra. Čistého upíra, jako je jeho téměř zvrácený parchant s označením bratr. "Am?" Promluvil svým třináctiletým hlasem na nevnímající Amandu. Ta se hnedka vrátila do reality a zamrkala na Paula. "Copak?" Přešla k němu a vzala si od něho všechny věci. "Spíše co se děje tobě." Zavřel dvéře a opřel se o ně. Am se nutila mu neříct pravdu o jeho bratrovi. Ale on sám by i dobře měl vědě, co je zač a jaký je. Když se zamyslela pořádně, vzpomněla si, že si ho vzaly tak jak jí. Bez slov, bez výhružek, bez ničeho. "Viděl jsi někdy Nikolaje, když neměl krev?"
Paul se zarazil a zakroutil hlavou pro ne. Aminina hlava jen přikývla. Nakonec se ještě musí zeptat. "Co dělá takový upír, když nedostane krev?" Byla si jistá tím, že to ví - znejistila.
" Popravdě. Jsou zběsilý a zlý. Prahnou po jakékoliv krvi. I po krvi svých milovaných. Dokážou je i zabít. Pokud ty jsi mu jednou dala napít své krve, začal bych se bát. Bude chtít pak tvou krev, aby nabyl sil a mohl bojovat." Hlas třináctiletého kluka zvážnil a měl nádech hlasu, který by mu měl správně patřit. Ještě potichu s lítostí dodal: "Nechtěl jsem tě vystrašit, ale stát se to může. Pokud nebude v té blízkosti upír nebo polo-upír, který je při smyslech ti může pomoct ale taky ani nemusí."
Mike a Briana jsou polo-upíři, jenže Paul je čistý. Kdo by byl tedy lepší pro její pomoc, kdyby se to stalo? Nikdo z těch tří nemohl odhadnout, jestli vůbec se to stane nebo ne. Do jejich rozhovoru po odmlce skočil Mike.
"Paule. Chceš nám pomoct nebo ne?" Sledoval jeho pohyby a hlavně čekal na odpověď.
"Rád, pokud to bude v mých silách." Přitakal na souhlas a mile se usmál. Zase měl obyčejný třináctiletý hlas.
"Mohl bys informovat Nikolaje, kde jsme. Nemusíš udávat své jméno. Prostě zavoláš jako anonym a je to." Pozvedl jedno obočí. Paul zatím usedl na postel a svým zrakem zajel na něj. "MNO. A co zato?"
"Svobodu. Nemusíš tady dál zůstávat. Můžeš utéct a nikdy se už nevrátit. Prostě žít tak jak bys chtěl. Svůj život ovládat podle svého." Milí a příjemný usměv se objevil na tváři mladé sedmnáctileté dívky. Čistokrevný upír přikývl. Přijal to bez váhání. Od nich si vzal číslo na Nika. A to bylo jen dobře. Odešel.
Am ošetřovala rány svému spolu vězni - tedy už jenom napůl vězni. Ona se mohla hýbat docela dobře, on byl už na tom hůř. Mohl se taky hýbat, jen omezeně. Na útěk by to bylo k ničemu. Možná by se to povedlo, s větší pravděpodobností by se to nepovedlo. Omezenost je na pár věcí.
Netrvalo to dlouho a Paul se vrátil k těm dvou, oznámil jim, že všechno vyřídil. V jeho hlas se nechalo slyšet štěstí, radost a hlavně dobrá nálada. Určitě všichni, co dlouhou dobu neviděly svého milovaného bratra. Přišel k dívce a pevně jí objal. Do ucha jí něco pošeptal a hned jí pustil. Se zaraženým pohledem dívka přikývla a trochu zaváhala. Ráda mu udělá to potěšení. Vždy jí chápal a hrozně jí připomínal Nika. Tak proč ne? I když by to správně dělat neměla. Na tom stejně nezáleželo. Buď si to Paul s Nikem vyřídí bojem nebo jiným způsobem, nebo se to vůbec nebude řešit.
V dolních prostorách domu, či kde to jsou, opět Am s Mikem zůstaly samy. Čekaly, než se objeví jejich takzvaný zachránce. Dívka cítí smutek, odloučení, zradu, zoufalství. Možná mnoho dalších pocitů. Ty se ovšem popsat už pořádně nedají. Taky se musí připravit. Mike, který se mezitím nudil upletl z Amininých vlasů copánek. Nuda byla pro ně hrozbou ale i neštěstím. Nedá se to tam jen tak vydržet. Když nemáte, co dělat. Dokážete se z toho zbláznit. Je, nad tím tenkým leden udržoval Paul. Byl ochotný strávit s nimi hodně času. Čas se využíval k jejich poznání. Všichni tři si utvořily mezi sebou pouto a to důvěru. Důvěru, která je dost silná nato aby vydržela, ale taky že dokáže hluboce zklamat a ranit. Nikdo to z nich nechtěl.
Dlouhou chodbou se linuly silné a rychlé kroky. Mohlo se na nich rozpoznat zlost. Kroky doplňoval další zvuk. Dal se popsat tak jak když někoho za sebou táhnete. Do místnosti kde je uvězněna dívka a jeden z jezdců se rozletěly dveře. V nich stál mohutný muž a za sebou táhl bezvládného Paula. Ten byl do místnosti hozen jako prašivý pes. Muž vzápětí na to odešel a zavřel pevně dvéře. Paulova bledá tvář byla z půlky pokrytá krví. A to nemluvně o nasáknutém oblečení. Černé vlasy jak uhel byly slepeny též červenou tekutinou. Někdo asi musel přijít na to, co udělal. A musel za to zaplatit. Amanda se k němu přihrnula a hnedka začala zjišťovat, jak to sním je. Ulevilo se jí. Ještě dýchal s jednou výjimkou - potřeboval krev. Mike, jí pomohl odtáhnout a položit Paula na postel. Ošetřila mu rány, které byly potřeba. To co od Amandy chtěl, byla krev. Čerstvá lidská krev. Nastala chvíle na dárcovství. S nedostatkem krve by nemohl vyžít jen s jednou osobou. Mike se nabídl, že mu taky nějakou tu krev věnuje. Přece je taky upír, i když jenom napůl. Ale to stačí k tomu, aby se Paulovi buňky trochu obnovily a zahojily zranění. Paul se pomalu zotavoval. Přišla chvíle na obyčejnou lidskou krev. Paul je skoro ve všem stejný jako jeho bratr. Své upírské zuby měl zaryty v krku nebohé Amandy. Moc dobře se dokázal ovládat. Tak aby neublížil jak sobě tak jí. No, i když trochu sklouznul vedle. Tak jak se říká, že upíři dokážou při kousnutí dostat do těla jejich jed na přeměnu rasy. Na jednu stranu je to nemožný na druhou ani ne. Pokud se to vezme ze strany možné? Ten upír, který předělá lidského člověka do upíra, žije s dobrým pocitem. Ale vždy se něco může zvrtnout. A člověk, který je obdařen upírem na dlouho věkost - zemře. Tak jako tak. A ze strany nemožné? Většina upíru svou kořist stejnak zabije, když jí vysaje krev. Může se taky stát - narodí se jedinci, co se dokážou pořádně ovládnout a nic z toho neudělat. Jejich nevýhodou je to, když se potom už neovládnou - buď zabijí, nebo promění.
Paul nevědomky a nevině vpustil do jejího krevního oběhu kousek jedu. Není to tak drastické. Nebude se svíjet v bolestech a nebude umírat. Špičáky se pustily jejího krku a sám se jí podíval omluvně do očí. "Omlouvám se." Jeho tvář je jemně pohlazena. "Neomlouvej se. Žádal jsi mě o to předtím. Ráda jsem ti vyhověla." Paula, začala brát jako člena rodiny. Položil jí hlavu do klína. Obličejem ke dveřím. Zavřel své mořské modré oči a polevil. Ještě párkrát se jí omluvil. Nakonec jí usnul s hlavou v klíně. Po celou dobu jeho usínání ho hladila po slepených krátce střižených černých vlasech. Nepřestávala ho hladit. Mike je s úsměvem na tváři sledoval. Ale v jeho vnitru se objevily i starosti a strach. Nevěděl, kde se to mohlo vzít.
Ani jeden v tu dobu to nečekal. Venku před budovou kde jsou uvězněni, se ozvalo zběsilé zapískání brzd. Také bylo slyšet rozražení dřevěných venkovních dveří. Po celou dobu než se odemkly dvéře od místnosti, bylo v domě celkem ticho. Hrobové ticho.
Ticho. Ticho, které mrazilo.
Paul se po pískání brzd ani po rozražených dvéřích se neprobudil. Klapl zámek. V tu ránu byl vzhůru a na nohou. Neuběhla ani kratičká chvilka. Dívka se krčila vedle jezdce, kterého se držela pevně. A to díky tomu, že mu věřila. Jezdec jí držel kolem ramenou.
Nejhorším na tom všem mohlo být to, že se odemklo přitom se dvéřemi ani nepohnulo. Někdo za nimi prostě stál. Tak proč neotevřel? Proč je tam tak děsil? Kdo by tam mohl být? Ani jeden z těch tří nevěděl odpověď.
Dlouhá odmlka přinesla ovoce. Klika sjela dolů a panty zaskřípaly - jako kdyby byly na pokraji smrti. Do místnosti vešel rozzuřený Nikolaj. Ne jen to ale i vyhladovělý. Možná to předtím tak nevypadalo. Stěží se dokázal ovládnout. Do toho všeho vycítil krev. Vycítil, že se mu někdo pletl do jeho, zahrádky'. Moc dobře poznal dva pachy. Jeden byl sladký, prosáknutý strachem, smutkem a lítostí. Patřil sedmnáctileté dívce, kterou miluje. Druhý byl projetý karcinogenem. Jeho majitelem byl jezdec.
A ten třetí pach? Neznal ho. No, i když ano. Jeto dlouhá doba, co ho naposledy cítil. Ani v jeho rozzuřenosti nepoznal tu osobu. Nepoznal svého vlastního mladšího bratra. Divit se mu ani nedalo. A to ještě neměl kapuci na hlavě a bylo mu krásně vidět do obličeje. Tedy pokud byste si odmyslely zaschlou krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama