
Takže po dlouhé době jsem se dostala k spaní (popravdě jsem neměla nápady jak jet dál). Doufám, že se tento dílek bude líbit. Ze začátku to je nic moc (podle mě to je hrůza děs) dál jsem se snažila na jet na ten styl, který byl i v předešlích dílech. =o) Takže přeji příjemné počteníčko 7 dílu =o)
Nikolaj se řítí městem do neznáma. Možná si jede něco zařídit, kdo ví. On je pokrytý samými záhadami. Nakonec zastavil před svou firmou. Na sobě má černé sako, kalhoty ve stejné barvě, krom košile, ta byla fialová. K němu a fialová? Ne se nehodí, no což. Vejde do větší budovy, na venek to vypadá jako obyčejná továrna. Ale uvnitř to je přitom prestižně vybavené.
"No to snad není možný!" Zavrčí jen, co jeho kroky dorazily do jeho kanceláře. Zhrozil se. Nečekal, že z jeho kanceláře se stane kůlnička na dříví. Co je záhadou? - zbytek firmy je v celku. Kancelář ho nakopla ještě víc. "Budu potřebovat uklízečku." Povzdychne si a zavře za sebou dvéře. Sám se dá stejnak do úklidu. I když se to nezdá pomalu, opět se spouští dolů do propasti zoufalství. Tentokrát mu to připomene ztrátu jeho mladšího bratra. Nehodlá se vzdát, zoufalství mu to přepírá a vládne jeho vnitřnímu problému. Jak se všude udává, že upíři jsou bezcitné bestie. Není tomu tak. Vždy se najde jedinec, který zná aspoň jeden obyčejný pocit.
"No to snad není možný!" Zavrčí jen, co jeho kroky dorazily do jeho kanceláře. Zhrozil se. Nečekal, že z jeho kanceláře se stane kůlnička na dříví. Co je záhadou? - zbytek firmy je v celku. Kancelář ho nakopla ještě víc. "Budu potřebovat uklízečku." Povzdychne si a zavře za sebou dvéře. Sám se dá stejnak do úklidu. I když se to nezdá pomalu, opět se spouští dolů do propasti zoufalství. Tentokrát mu to připomene ztrátu jeho mladšího bratra. Nehodlá se vzdát, zoufalství mu to přepírá a vládne jeho vnitřnímu problému. Jak se všude udává, že upíři jsou bezcitné bestie. Není tomu tak. Vždy se najde jedinec, který zná aspoň jeden obyčejný pocit.
***
"He?" Opravdu překvapený a vyděšený výraz. Výraz samozřejmě patřil Brianě.
"Jaký he? To je prostě fakt, s tebou stejně není k řeči to tady se sousedem Kirouškem." Poslední část věty měla nádech teplého hoši. Kiro si rychle potom sebral svých, šest švestek a utekl za Brianu.
"Já se ho bojím. On je děsiví. Proč jsi tak děsivý?" Ptá se Miniho. Obejme zvanou mrchu kolem těla a stiskne jí k sobě. "Promiň, kočko ale musím." Ovšem dělá ze sebe jako obětinu. Je menší vtipálek, ale upírat by se mu nemělo. Je jediný, který nastolí i dobrou chvíli. Nezáleží, jak velká je situace. Nemá rád když, je někdo skleslí - Nyní jako Nikolaj.
"Jeminánku. Ještě jí uškrtíš a udusíš. Počkej, je jediný polo-upír koho můžu provokovat. Tak jí ještě nezabíjej. Prosím?" Mini začal hrát na legraci s Kirem. Polo-upírka trpí už pomalu nedostatkem vzduchu. Ale to jí nezabrání v tom, aby trefila hlavou Kiria přímo do kořene nosu.
"AU! To bolí." V tu ránu ji pustil a sevřel si mezi palcem a ukazováčkem kořen nosu, jak ho to zabolelo. "Ty mě opravdu nemáš ráda." Dodal s bolestí a jakoby se rozbrečel. To mu jedna ještě přelétne přes hlavu. Dortíčkem na dortu byl zabijácký pohled. To i Mini se v tomhle ohledu bál Briany.
"Patří ti to.!" Přísně vyřčeno.
"To jsem tak špatný? Já tě nemám rád, ale přímo tě miluju a ty ne ani nemáš ráda." Oplatil jí to upřímností, utažeností a lstivostí.
"He? Vy dva milenci. Laškovat se už nemusíte. Kironík to přehnal, ale myslel to dobře. Když to tak vezmeš, tak jsme až po uši potopeni ve sračkách a on to chtěl jen zpříjemnit." Povzdychne si, uvelebí si na nedalekém gauči. Nohy si hodí na jedno ruční opěradlo a hlavu na druhý. "Nechci nic říkat. Což ovšem víte, měly bychom jak pomoct Nikovi tak zabrat v obraně. Takhle budeme brzy zničeni." Prohlédne si jak Kiru, tak Brianu od hlavy až k patě a znova z jeho úst uplyne povzdych.
"Určitě nezačnete bez svého hlavního Bosse." Nečekaně, překvapivě a bez povšimnutí vešel, Niko do obýváku - tedy něco jako obýváku. Jen tam jen jeden gauč o velikosti kam se vejdou jenom dva lidi. Tři křesla pro jednoho a půl. Uprostřed toho nábytku je jeden skleněný stůl, ještě k tomu v polorozpadlém stádiu. Usedl do křesla. Sako, které bylo pečlivě uhlazené, než šel do své práce, teďka vypadalo, jak kdyby se to vytáhlo z krávy tlamy. Rychle si sundal škrtící kravatu. Byla odhozena za křeslo. "Doufám, že jste zatím na něco došli." Jeho hlas byl opravdu namíchnutý. Tak jak dost často ani nebývá. Jako první spustil svou řeč Mini; "Drahý, Niko. Nanic jsme zatím nepřišly. Jen co vím jasně tak to je, že poslední neboli tvůj závod se přesune do Amsterdamu. Jeto nejlepší řešení." Sám si usedl na polorozpadlý stůl. Nohy stolu zakřupaly pod jeho tíhou. Nevšímal si to a ani nepotřeboval.
Holt to ten stůl musel vydržet. Nebo ani nemusel.
"Tím mi chceš říct, že pro naši výhru vybíráš Amsterdam?"
"Dá se to tak říct. Pokud si dobře pamatuju. Tak jsi zrovna začínal. Začínal jsi jezdit jak prase, který teď kom vlastní dost velké území a to nejen tady v Americe, ale i v Samotné Evropě, Asii a samostatnému Japonsku." Pohlédl zaujatě tak jak kdyby čekal odpověď: ODMÍTÁM NA PLNÝ, ČÁŘE. Jenže to se nestalo. Niko, jen přikývl na souhlas. Opět byl myšlenkami někde jinde. Jeho namíchnutí, stále bylo vidět v jeho výrazu obličeje. Na jeho ramenu se objevila dívčí ruka a prolnula rameno. "Opravdu ti chybí co?" Byl tam soucit a lítost. "Ano chybnými. Chci, aby už byla u mě. Mám o ní strašný strach. Nechtěl bych, aby se jí něco hrozného stalo. Nepřežil bych to. Ztratil bych tu nucenější osobu, mou druhou část života. Už by nic nezbylo a neměl jsem život." Po jeho kratším proslovu zavládlo horlivé ticho. Takové ticho, které přivede normálního a inteligentního člověka na psychiatrii. Horší ticho než je spánek a kolem spícího člověka nic není. Briana ho vytrhla z jeho myšlenek tak, že vzala jeho hlavu ze zadu a zaklonila jí. Čelo mu políbila a usmála se. Přijala prohru. Přijala to, že už nikdy nezíská jeho srdce. Je odhodlaná mu jakkoliv pomoct aby získal zpět svojí milovanou Amandu.
"Najdeme jí a přivedeme jí zpět." Nikolaje to zarazilo, že zrovna ona, neřekla; "najdeme jí", rychle se k ní otočil a objal jí. V tuto chvíli věděl, že ona jediná ví, co prožívá.
"Děkuji ti. Brianko. Nechtěl jsem být k tobě předtím hrubí." Opravdu, i on je milí člověk. Pokud mu někdo zahraje na správnou strunu nebo mu vezme to nejcennější. "Odpouštím ti." Její mrštný, odrzlí hlas se změnil na sametově jemný. Naznačila mu, aby jí pustil. To taky udělal. Jejích příjemnou chvilku vyrušil, Kiro.
"Pojďte se najíst. A ty Mimoni vypadni z toho stolku, nebo ti nakopu, ten tvůj uhlazený a vytvarovaný, nejmilejší zadek." Zavrčel. On sám nemá rád, když někdo sedí na stolku nebo na stole. Jeho obvyklým preferováním je sezení na kuchyňské lince. Mini bez řečení, jen s odporujícím pohledem zvedl svůj zadek ze stolku. Zahodil svůj zadek a sebe do měkkého křesla, vedle toho kde sedí - nebo spíš seděl, Niko. Niko, si usedl zase normálně, čeká na jídlo, které opravdu dobře umí, vařit jedině Kiro. Jídlo se doneslo na skleněný stolek v dezolátním stavu. Všichni se daly hnedka do jídla bez váhání. Někomu to při jídle líp myslelo. Vymyslely si taky u toho taktiku, jak zjistit kde je Am a přitom vyhrát závody.
"Jaký he? To je prostě fakt, s tebou stejně není k řeči to tady se sousedem Kirouškem." Poslední část věty měla nádech teplého hoši. Kiro si rychle potom sebral svých, šest švestek a utekl za Brianu.
"Já se ho bojím. On je děsiví. Proč jsi tak děsivý?" Ptá se Miniho. Obejme zvanou mrchu kolem těla a stiskne jí k sobě. "Promiň, kočko ale musím." Ovšem dělá ze sebe jako obětinu. Je menší vtipálek, ale upírat by se mu nemělo. Je jediný, který nastolí i dobrou chvíli. Nezáleží, jak velká je situace. Nemá rád když, je někdo skleslí - Nyní jako Nikolaj.
"Jeminánku. Ještě jí uškrtíš a udusíš. Počkej, je jediný polo-upír koho můžu provokovat. Tak jí ještě nezabíjej. Prosím?" Mini začal hrát na legraci s Kirem. Polo-upírka trpí už pomalu nedostatkem vzduchu. Ale to jí nezabrání v tom, aby trefila hlavou Kiria přímo do kořene nosu.
"AU! To bolí." V tu ránu ji pustil a sevřel si mezi palcem a ukazováčkem kořen nosu, jak ho to zabolelo. "Ty mě opravdu nemáš ráda." Dodal s bolestí a jakoby se rozbrečel. To mu jedna ještě přelétne přes hlavu. Dortíčkem na dortu byl zabijácký pohled. To i Mini se v tomhle ohledu bál Briany.
"Patří ti to.!" Přísně vyřčeno.
"To jsem tak špatný? Já tě nemám rád, ale přímo tě miluju a ty ne ani nemáš ráda." Oplatil jí to upřímností, utažeností a lstivostí.
"He? Vy dva milenci. Laškovat se už nemusíte. Kironík to přehnal, ale myslel to dobře. Když to tak vezmeš, tak jsme až po uši potopeni ve sračkách a on to chtěl jen zpříjemnit." Povzdychne si, uvelebí si na nedalekém gauči. Nohy si hodí na jedno ruční opěradlo a hlavu na druhý. "Nechci nic říkat. Což ovšem víte, měly bychom jak pomoct Nikovi tak zabrat v obraně. Takhle budeme brzy zničeni." Prohlédne si jak Kiru, tak Brianu od hlavy až k patě a znova z jeho úst uplyne povzdych.
"Určitě nezačnete bez svého hlavního Bosse." Nečekaně, překvapivě a bez povšimnutí vešel, Niko do obýváku - tedy něco jako obýváku. Jen tam jen jeden gauč o velikosti kam se vejdou jenom dva lidi. Tři křesla pro jednoho a půl. Uprostřed toho nábytku je jeden skleněný stůl, ještě k tomu v polorozpadlém stádiu. Usedl do křesla. Sako, které bylo pečlivě uhlazené, než šel do své práce, teďka vypadalo, jak kdyby se to vytáhlo z krávy tlamy. Rychle si sundal škrtící kravatu. Byla odhozena za křeslo. "Doufám, že jste zatím na něco došli." Jeho hlas byl opravdu namíchnutý. Tak jak dost často ani nebývá. Jako první spustil svou řeč Mini; "Drahý, Niko. Nanic jsme zatím nepřišly. Jen co vím jasně tak to je, že poslední neboli tvůj závod se přesune do Amsterdamu. Jeto nejlepší řešení." Sám si usedl na polorozpadlý stůl. Nohy stolu zakřupaly pod jeho tíhou. Nevšímal si to a ani nepotřeboval.
Holt to ten stůl musel vydržet. Nebo ani nemusel.
"Tím mi chceš říct, že pro naši výhru vybíráš Amsterdam?"
"Dá se to tak říct. Pokud si dobře pamatuju. Tak jsi zrovna začínal. Začínal jsi jezdit jak prase, který teď kom vlastní dost velké území a to nejen tady v Americe, ale i v Samotné Evropě, Asii a samostatnému Japonsku." Pohlédl zaujatě tak jak kdyby čekal odpověď: ODMÍTÁM NA PLNÝ, ČÁŘE. Jenže to se nestalo. Niko, jen přikývl na souhlas. Opět byl myšlenkami někde jinde. Jeho namíchnutí, stále bylo vidět v jeho výrazu obličeje. Na jeho ramenu se objevila dívčí ruka a prolnula rameno. "Opravdu ti chybí co?" Byl tam soucit a lítost. "Ano chybnými. Chci, aby už byla u mě. Mám o ní strašný strach. Nechtěl bych, aby se jí něco hrozného stalo. Nepřežil bych to. Ztratil bych tu nucenější osobu, mou druhou část života. Už by nic nezbylo a neměl jsem život." Po jeho kratším proslovu zavládlo horlivé ticho. Takové ticho, které přivede normálního a inteligentního člověka na psychiatrii. Horší ticho než je spánek a kolem spícího člověka nic není. Briana ho vytrhla z jeho myšlenek tak, že vzala jeho hlavu ze zadu a zaklonila jí. Čelo mu políbila a usmála se. Přijala prohru. Přijala to, že už nikdy nezíská jeho srdce. Je odhodlaná mu jakkoliv pomoct aby získal zpět svojí milovanou Amandu.
"Najdeme jí a přivedeme jí zpět." Nikolaje to zarazilo, že zrovna ona, neřekla; "najdeme jí", rychle se k ní otočil a objal jí. V tuto chvíli věděl, že ona jediná ví, co prožívá.
"Děkuji ti. Brianko. Nechtěl jsem být k tobě předtím hrubí." Opravdu, i on je milí člověk. Pokud mu někdo zahraje na správnou strunu nebo mu vezme to nejcennější. "Odpouštím ti." Její mrštný, odrzlí hlas se změnil na sametově jemný. Naznačila mu, aby jí pustil. To taky udělal. Jejích příjemnou chvilku vyrušil, Kiro.
"Pojďte se najíst. A ty Mimoni vypadni z toho stolku, nebo ti nakopu, ten tvůj uhlazený a vytvarovaný, nejmilejší zadek." Zavrčel. On sám nemá rád, když někdo sedí na stolku nebo na stole. Jeho obvyklým preferováním je sezení na kuchyňské lince. Mini bez řečení, jen s odporujícím pohledem zvedl svůj zadek ze stolku. Zahodil svůj zadek a sebe do měkkého křesla, vedle toho kde sedí - nebo spíš seděl, Niko. Niko, si usedl zase normálně, čeká na jídlo, které opravdu dobře umí, vařit jedině Kiro. Jídlo se doneslo na skleněný stolek v dezolátním stavu. Všichni se daly hnedka do jídla bez váhání. Někomu to při jídle líp myslelo. Vymyslely si taky u toho taktiku, jak zjistit kde je Am a přitom vyhrát závody.






