
Ehm, takže je tu další díleček. Tentokrát, už bude napínavější ale taky blbejší (tedy podle mě xD Ale to je už jenom na vás.... Stále se neobjevil ten poslední Boss a to správně už by měl. Taky poznáme někoho z minulosti Nikolaje. :) ;) Přeji příjemné počtěnííčko.... XP
Před jedním větším obchodem vyloží Am. Rozloučila, se sním a poté vystoupila z auta. Zabouchla jemně dvéře a nechá ho odjed pryč. Vydala se do víru obchodního domu. Nikolaj si mezitím odjel něco zařídit. Am si užívá vír obchodu. Už potřebovala něco jiného na sebe. Dlouho se prohrabovala ve věcech, navštívila několik krámků s oblečením nebo botami.
Jen co vyšla z odchodního domu a nastal zlom. Procházela kolem jedné temnější uličky a tam jí někdo napadl. Nějakým způsobem jí uspal a odvedl jí do černé přistavěné dodávky. Na tom místě po ní zůstaly jen tašky a vzkaz od těch co si jí vzaly sebou. Chvilku na to si pro ni přijel Nikolaj vyzvednout. Jenže je dost obezřetný. Zastavil před obchodním domem. Co vzal do ruky mobil a začal jí volat, že je tam a ona mu to nezvedá. Toho donutí k přemýšlení. Pak si všimne tašek nedaleko obchodu. Bylo zajímavé, že je už někdo neodnesl. Ale taky to byla chvilička potom, co jí odvezly. Vylezl z auta a schválně jí prozváněl dál. Pak velice dobře slyšel, jak zvonění jejího mobilu vychází z tašek. Zastaví u nich - pohlédne do nich a všimne si vzkazu, na kterém stálo; "Máme tvou drahou milovanou. Bude to těžší, než se zdá." A tím to haslo. Někdo mu vyvolal válku. Bylo to poznat na tom, jak zmačkal ten vzkaz. Ty tašky si vzal sebou. Rychle naskočil do auta a za ním jenom na místě kde stál, zůstaly připálené gumy.
Jen co vyšla z odchodního domu a nastal zlom. Procházela kolem jedné temnější uličky a tam jí někdo napadl. Nějakým způsobem jí uspal a odvedl jí do černé přistavěné dodávky. Na tom místě po ní zůstaly jen tašky a vzkaz od těch co si jí vzaly sebou. Chvilku na to si pro ni přijel Nikolaj vyzvednout. Jenže je dost obezřetný. Zastavil před obchodním domem. Co vzal do ruky mobil a začal jí volat, že je tam a ona mu to nezvedá. Toho donutí k přemýšlení. Pak si všimne tašek nedaleko obchodu. Bylo zajímavé, že je už někdo neodnesl. Ale taky to byla chvilička potom, co jí odvezly. Vylezl z auta a schválně jí prozváněl dál. Pak velice dobře slyšel, jak zvonění jejího mobilu vychází z tašek. Zastaví u nich - pohlédne do nich a všimne si vzkazu, na kterém stálo; "Máme tvou drahou milovanou. Bude to těžší, než se zdá." A tím to haslo. Někdo mu vyvolal válku. Bylo to poznat na tom, jak zmačkal ten vzkaz. Ty tašky si vzal sebou. Rychle naskočil do auta a za ním jenom na místě kde stál, zůstaly připálené gumy.
***
Am leží v nějaké chladné místnosti na přistrčené levné postele. Pokud se to dá tak nazvat. Leží tam tak bezvládně. Kolem úzkých zápěstí jsou připevněny kovové řetízky. Nejhorší je, že ruce má svázané do zadu. Není tak plně při smyslech. Spíše spí. A není sama v té místnosti. V rohu sedí jeden ze závodníků, který patří pod Nikolaje. Nevypadá moc dobře. Po jeho obličeji se rýsují až tmavě modré skoro černé modřiny. A jeho levá paže dostala fialový nádech. Je na tom dost blbě. Jen čeho se moc nedotkly, byly rty. Potřebovaly, aby mluvil a všechno jim řekl to, co potřebovaly. I když ho popřípadě nadupaly prášky.
Uběhlo několik minut a dívka se začala probouzet. Otevřela oči, nejdříve mířily do zdi, poté si všimly zmláceného závodníka. Chtěla se postavit, ale nemohla. Byla ještě omráčená i fyzicky. Nemohla hýbat nohama. Nic vážného není, jen jimi nemohla pohnout. Potichu promluvila na závodníka.
"Jsi v pořádku?" Dívala se na něj docela starostlivě. Závodník jen otevřel jedno oko. To nebylo zázračně napuchlé nebo nemělo modřinu. Pohlédl na ní a hnedka si uvědomil, kdo to je.
"Ano jsem. A ty?" Začal jí hnedka tykat. Nedělala vůči tomu formality. "Netušil jsem, co vlastně udělají. Ale to že jsi tu tak to k tomu už něco svědčí." Ještě potichu dodal. Přehlížel to, že on je na tom hůře než ona. Vzpomněl jsi velmi dobře, co udělal. Jenže on popravdě nechtěl. Pomalu se zvedl a krátkým krokem šel k ní. V tom ho zastavil řetěz. Škubl nohou a jemně zaskučel bolestí. "Nevypadáš moc dobře." Konstatovala, když zaskučel bolestí. Vrátil se zase zpět na místo a znova pohlédl do její tváře. Svým hlasem přehlušil, svůj stav. "Omlouvám se. Nevěděl jsem to. Nevěděl jsem, že si tě vezmou sebou a skončíš tady semnou. V téhle…" Větu nechal odplout do vzduchoprázdna.
Kroky, které byly slyšet na chodbě kolem té místnosti - byly kratší ale rychlejší. Chodily sem a tam, pořád na jednom místě. Ta osoba se odhodlala a vstoupila do místnosti s jedním tácem ale dvěma porcemi jídla. Ty položil vedle Am na postel. Sundal jí pouta a nechal jí bez nich. Přešel k závodníkovi a tomu rozvázal zase nohu od řetězů. Tomu muži či postavově chlapci nebylo vidět do tváře. Tvář se ukrývala pod extrémně velkou kapucí. "Najezte se. Bude to potřebovat." Odejde ke dveřím a zavře za sebou. V jeho hlase se nechalo zaznamenat opovržení tím, že je někdo zavřený ale taky zloba. Nic hezkého to neznamenalo. Závodník se přesunul k Am ale sedle si vedle postele. Sáhl si pro misku jídla, která byla vrchovatá nějakého jídla. Na první pohled by se to ani jíst nedalo. Ale mohlo to mít zajímavou chuť. I ona si vzala svou misku, když aspoň mohla, už trochu pohnout tělem. Dala se do jídla jako první. Ta ani neváhala, jestli v tom něco bude nebo ne. Chvíli jí pozoroval, jenže on moc se najíst taky nemůže. Jednu ruku má pravděpodobně zlomenou. Položí opět misku na postel a dá se do jídla jen tou, kterou může hýbat. Na toho závodníka je hrozný pohled.
Nechá jídla a vezme tomu závodníkovi lžíci a nabere mu jídlo. Rozhodla se ho, že ho nakrmí. Na tohle je docela i obětavá. Závodníka nakrmila a sama se potom najedla. On seděl stále vedle postele, na druhou stranu nemůže za to, že ho přiměly nějakým způsobem mluvit.
Opět přišel ten klučina, který jim tam donesl to jídlo. Am se ho opatrně zeptala; "Prosím tě. Nemáš nějaký led?" Upírala na něho své hnědé oči. Kluk jen na ní otočil hlavu a přikývl. Sebou si vzal špinavé nádobí. Několik minut mu trvalo, než donesl ten led v nějakém kusu hadru. Dal ho jí do rukou a zase odešel. Zamkl za sebou. Jen co ho držela v ruce, to přitiskla závodníkovi na modro-fialové oko. "Sss!" Syknul, ale poté se mu ulevilo. "Děkuji."Pohlédl na Am. "Nemáš za co. S tím okem ti mohu pomoct ale s tou rukou ne." Trochu smutně, nerada vidí takhle zřízeného člověka. "Co jsi to před tím říkal, když jsi mě viděl?"
"Nechtěj to prosím vědět. Jen se ti omlouvám. Způsobil jsem to já, že jsi tady."
"Proč?" Naléhavě, chce to vědět.
"Chtěly něco vědět o Nikovi. Já jsem jim nic neřekl. Za pár minut jsem už o sobě nevěděl a něco jsem jim musel říct i o tobě. Ale nevěděl jsem, že tě unesou a budou tím chtít Nikolaje zničit." Stejnak to řekl, i když nechtěl. Je mu to líto. Opravdu to nechtěl. "Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem."
"Já vím. Nemohl jsi za to. A určitě kdybys byl na jejich straně, by tě takhle nezřídily. To by tě nechaly běhat dál." To v ní vyvolalo nějaké spekulace a obavy o Nikolaje ale taky o toho závodníka. Nezná ho jménem, ale určitě mu pomůže, když si na něm Niko, bude chtít smlsnout tak, že mu něco udělá nebo mu naráz uvěří a ona nebude muset zasáhnout. Zakroutí hlavou, ale stále mu drží látku, kde je led. Začíná pomalu prosakovat látkou, jak se roztéká. Oko, které měl závodník napuchlé, trochu splasklo ale ne moc. Závodník sklopí oči k zemi a jemně se zeptá. "Jak se jmenuješ?" Přišlo mu to vlezlí, ale chtěl vědět její jméno. Už jen proto, že mu pomáhá ale taky že je na něj příjemná a hodná. "Jmenuji se Amanda. Ale říkej mi Am. A ty se jmenuješ jak?" Mile se usmála přes to všechno. Ten usměv byl opravdový ne jen nějaká přetvářka.
"Mike, jméno mé." Zvedne k ní oči. Nebo spíš jenom jedno oko. "Těší mě Am." Musel se usmát taky. Jeho usměv byl plný štěstím a radostí. Dlouhé roky nebyl v dívčí přítomnosti sám jak pět hodin. Ale nezamiloval se do ní. To by ani nemohl. Niko, by ho pravděpodobně za tohle zabil. Až se Am konečně může hýbat celá i s nohama tak si sedne a pomalu se zvedne. Neustále mu držela tu látku s ledem na oku. "Měl by sis odpočinout na měkčím." Pobídne ho, aby si lehl místo ní. Poslech jí, lehl si tak aby si neležel na poraněné ruce a jemu samotnému se leželo dobře. Na tu chvilku než si lehl, mu sundala led a vyždímala vodu z látky. Opět mu to tam přiložila - sedla si vedle něho na postel. "Prospi se, udělá se ti líp." Ještě ho chvilku přemlouvala, ale on věděl, že to musí udělat. Zavřel tedy oči a chvilku na to usnul. Am ulehla k němu ale na bok. Mezi ním a jí se nic nestalo.
Druhý den ráno, tam zase přiběhl ten klučina s dalším jídlem. Tentokrát sebou vzal už automaticky i led. Am s Mikem se v tu ránu probudily. Málem si daly oba dva čelíčko. Nejdřív si sedla Am, Mike zůstal ležet. Klučina položil opět vedle nich jídlo. Neomaleně se jí zeptal. "Ty znáš Nikolaje Brodewicka? Ty ho znáš?".
"Ano znám ho. Pročpak?"
"Ale nic, už." Rychle zase odejde. Na tom tácu byl i ten led. Pomohla Mikovi, aby si sedl a opřel se o zeď. Gestikulací se tam dohadovaly. Stejně zvítězila Am. Začala ho opět krmit. Chvilku jim to zabralo. Poté mu zase připlácla led na to oko. Ten si to už poctivě držel sám jen chvíli. Ta se mezitím najedla. Otočila zrak poté na jeho ruku, jemně si povzdychla. "Co stím?" Myslí tu ruku. Mike jen pokrčil rameny, nemluvil.
Z ničeho nic byl slyšet skřípot brzd, ale žádný náraz. Potom jen jak se rozletěly asi hlavní dvéře. Potom už nic. Někdo asi nesl špatný zprávy. V tu ránu přiběhl zase ten klučina a klekl si u Am. Už neměl kapuci. Podíval se na ní modrooký mladý chlapec, kterému mohlo být asi tak jak jí. "Copak?" Promluvila, trochu vylekaně. Chlapec promluvil malinko koktavým hlasem. "Niko. Niko. Niko…" Zopakoval to asi ještě desetkrát. "Bude tě hledat a zuřit. Musíš mu zabránit v tom aby nedošlo ke krve prolití." Jemně vychrtli ruce, sevřely její. "Prosím nedovol to. Znám ho klidně to udělá." Jeho oči naléhají a má v nich strach, zmatek a zoufalost. "Dobrá pokusím se mu v tom zabránit. Ale teďka mě řekni, odkud znáš Nikolaje?." Chlapec váhá jí to říct, ale stejnak to z něho zoufale vypadne. "Je to můj starší bratr. Taky mu musíš zabránit v tom, aby jel poslední závod. Musí to dořídit někdo jiný. Může při tom závodě zemřít." Z něho se to sype ven. Am nestíhá pobírat a nestíhá ho. Uvolní jednu ruku a tou mu naznačí, ať zpomalí. "Pššt" Její hlas má zase uklidňující účinek. "Zpomal, chlapče. Řekni to ještě jednou a pomalu." Chlapec se nadechne a řekne to znova ale už pomalu. "Niko, tě bude hledat a zuřit. Zuřil i kvůli mně. Jsem jeho bratr a on jen tak neopustí své milované a udělá pro ně cokoliv. Tím pádem mu musíš zabránit v krveprolití. A on taky nesmí dořídit poslední závod. Může při tom zemřít. A to by ani jeden z nás určitě nechtěl." Zhluboka vydechl a stále jí držel aspoň už za tu jednu ruku. Do toho Mike skočí. "Ty jsi ten kluk, kterého tak usilovně hledal, až kvůli tomu udělal z pár svých závodníků, upíry? Aby tě našly?" Chlapec jen lehce přikývl na souhlas. Věděl o tom, že mezi závodníky jsou i stvořený upíři. Mike je jeden z těch, kteří jsou vytvořeni, ale jeho genetika to moc nevzala, takže zůstal stejně jako Briana - poloviční upír. "Dobrá a jak se vůbec jmenuješ?" Klučina otočil zrak na Mike potom na Am a promluvil tak jako kdyby to říkal jí. "Jmenuji se Paul. Paul Brodewick." Jeho modré oči vypadaly jako čisté moře. Vlas byl černý jak uhel a postava byla štíhlejší, než obvykle bývá. Vypadal podvyživeně. Paul pustil její ruce a pomalu se zvedl. "Prosím zabraň mu v tom. Už si tě brzy najde. Začne hledat tam, kde skončil u mě." Oddaluje se od nich docela rychle. "Kdyby se něco stalo, neznáš moje jméno a ani mě neznáš před Nikolajem." Odejde a tentokrát nechá otevřeno. Nezamkne, což by měl udělat. Ale on je jediný, který tam chodí, takže by z toho neměl být problém. V celé místnosti kde jen Am s Mikem zavládne hrozné ticho.
Uběhlo několik minut a dívka se začala probouzet. Otevřela oči, nejdříve mířily do zdi, poté si všimly zmláceného závodníka. Chtěla se postavit, ale nemohla. Byla ještě omráčená i fyzicky. Nemohla hýbat nohama. Nic vážného není, jen jimi nemohla pohnout. Potichu promluvila na závodníka.
"Jsi v pořádku?" Dívala se na něj docela starostlivě. Závodník jen otevřel jedno oko. To nebylo zázračně napuchlé nebo nemělo modřinu. Pohlédl na ní a hnedka si uvědomil, kdo to je.
"Ano jsem. A ty?" Začal jí hnedka tykat. Nedělala vůči tomu formality. "Netušil jsem, co vlastně udělají. Ale to že jsi tu tak to k tomu už něco svědčí." Ještě potichu dodal. Přehlížel to, že on je na tom hůře než ona. Vzpomněl jsi velmi dobře, co udělal. Jenže on popravdě nechtěl. Pomalu se zvedl a krátkým krokem šel k ní. V tom ho zastavil řetěz. Škubl nohou a jemně zaskučel bolestí. "Nevypadáš moc dobře." Konstatovala, když zaskučel bolestí. Vrátil se zase zpět na místo a znova pohlédl do její tváře. Svým hlasem přehlušil, svůj stav. "Omlouvám se. Nevěděl jsem to. Nevěděl jsem, že si tě vezmou sebou a skončíš tady semnou. V téhle…" Větu nechal odplout do vzduchoprázdna.
Kroky, které byly slyšet na chodbě kolem té místnosti - byly kratší ale rychlejší. Chodily sem a tam, pořád na jednom místě. Ta osoba se odhodlala a vstoupila do místnosti s jedním tácem ale dvěma porcemi jídla. Ty položil vedle Am na postel. Sundal jí pouta a nechal jí bez nich. Přešel k závodníkovi a tomu rozvázal zase nohu od řetězů. Tomu muži či postavově chlapci nebylo vidět do tváře. Tvář se ukrývala pod extrémně velkou kapucí. "Najezte se. Bude to potřebovat." Odejde ke dveřím a zavře za sebou. V jeho hlase se nechalo zaznamenat opovržení tím, že je někdo zavřený ale taky zloba. Nic hezkého to neznamenalo. Závodník se přesunul k Am ale sedle si vedle postele. Sáhl si pro misku jídla, která byla vrchovatá nějakého jídla. Na první pohled by se to ani jíst nedalo. Ale mohlo to mít zajímavou chuť. I ona si vzala svou misku, když aspoň mohla, už trochu pohnout tělem. Dala se do jídla jako první. Ta ani neváhala, jestli v tom něco bude nebo ne. Chvíli jí pozoroval, jenže on moc se najíst taky nemůže. Jednu ruku má pravděpodobně zlomenou. Položí opět misku na postel a dá se do jídla jen tou, kterou může hýbat. Na toho závodníka je hrozný pohled.
Nechá jídla a vezme tomu závodníkovi lžíci a nabere mu jídlo. Rozhodla se ho, že ho nakrmí. Na tohle je docela i obětavá. Závodníka nakrmila a sama se potom najedla. On seděl stále vedle postele, na druhou stranu nemůže za to, že ho přiměly nějakým způsobem mluvit.
Opět přišel ten klučina, který jim tam donesl to jídlo. Am se ho opatrně zeptala; "Prosím tě. Nemáš nějaký led?" Upírala na něho své hnědé oči. Kluk jen na ní otočil hlavu a přikývl. Sebou si vzal špinavé nádobí. Několik minut mu trvalo, než donesl ten led v nějakém kusu hadru. Dal ho jí do rukou a zase odešel. Zamkl za sebou. Jen co ho držela v ruce, to přitiskla závodníkovi na modro-fialové oko. "Sss!" Syknul, ale poté se mu ulevilo. "Děkuji."Pohlédl na Am. "Nemáš za co. S tím okem ti mohu pomoct ale s tou rukou ne." Trochu smutně, nerada vidí takhle zřízeného člověka. "Co jsi to před tím říkal, když jsi mě viděl?"
"Nechtěj to prosím vědět. Jen se ti omlouvám. Způsobil jsem to já, že jsi tady."
"Proč?" Naléhavě, chce to vědět.
"Chtěly něco vědět o Nikovi. Já jsem jim nic neřekl. Za pár minut jsem už o sobě nevěděl a něco jsem jim musel říct i o tobě. Ale nevěděl jsem, že tě unesou a budou tím chtít Nikolaje zničit." Stejnak to řekl, i když nechtěl. Je mu to líto. Opravdu to nechtěl. "Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem."
"Já vím. Nemohl jsi za to. A určitě kdybys byl na jejich straně, by tě takhle nezřídily. To by tě nechaly běhat dál." To v ní vyvolalo nějaké spekulace a obavy o Nikolaje ale taky o toho závodníka. Nezná ho jménem, ale určitě mu pomůže, když si na něm Niko, bude chtít smlsnout tak, že mu něco udělá nebo mu naráz uvěří a ona nebude muset zasáhnout. Zakroutí hlavou, ale stále mu drží látku, kde je led. Začíná pomalu prosakovat látkou, jak se roztéká. Oko, které měl závodník napuchlé, trochu splasklo ale ne moc. Závodník sklopí oči k zemi a jemně se zeptá. "Jak se jmenuješ?" Přišlo mu to vlezlí, ale chtěl vědět její jméno. Už jen proto, že mu pomáhá ale taky že je na něj příjemná a hodná. "Jmenuji se Amanda. Ale říkej mi Am. A ty se jmenuješ jak?" Mile se usmála přes to všechno. Ten usměv byl opravdový ne jen nějaká přetvářka.
"Mike, jméno mé." Zvedne k ní oči. Nebo spíš jenom jedno oko. "Těší mě Am." Musel se usmát taky. Jeho usměv byl plný štěstím a radostí. Dlouhé roky nebyl v dívčí přítomnosti sám jak pět hodin. Ale nezamiloval se do ní. To by ani nemohl. Niko, by ho pravděpodobně za tohle zabil. Až se Am konečně může hýbat celá i s nohama tak si sedne a pomalu se zvedne. Neustále mu držela tu látku s ledem na oku. "Měl by sis odpočinout na měkčím." Pobídne ho, aby si lehl místo ní. Poslech jí, lehl si tak aby si neležel na poraněné ruce a jemu samotnému se leželo dobře. Na tu chvilku než si lehl, mu sundala led a vyždímala vodu z látky. Opět mu to tam přiložila - sedla si vedle něho na postel. "Prospi se, udělá se ti líp." Ještě ho chvilku přemlouvala, ale on věděl, že to musí udělat. Zavřel tedy oči a chvilku na to usnul. Am ulehla k němu ale na bok. Mezi ním a jí se nic nestalo.
Druhý den ráno, tam zase přiběhl ten klučina s dalším jídlem. Tentokrát sebou vzal už automaticky i led. Am s Mikem se v tu ránu probudily. Málem si daly oba dva čelíčko. Nejdřív si sedla Am, Mike zůstal ležet. Klučina položil opět vedle nich jídlo. Neomaleně se jí zeptal. "Ty znáš Nikolaje Brodewicka? Ty ho znáš?".
"Ano znám ho. Pročpak?"
"Ale nic, už." Rychle zase odejde. Na tom tácu byl i ten led. Pomohla Mikovi, aby si sedl a opřel se o zeď. Gestikulací se tam dohadovaly. Stejně zvítězila Am. Začala ho opět krmit. Chvilku jim to zabralo. Poté mu zase připlácla led na to oko. Ten si to už poctivě držel sám jen chvíli. Ta se mezitím najedla. Otočila zrak poté na jeho ruku, jemně si povzdychla. "Co stím?" Myslí tu ruku. Mike jen pokrčil rameny, nemluvil.
Z ničeho nic byl slyšet skřípot brzd, ale žádný náraz. Potom jen jak se rozletěly asi hlavní dvéře. Potom už nic. Někdo asi nesl špatný zprávy. V tu ránu přiběhl zase ten klučina a klekl si u Am. Už neměl kapuci. Podíval se na ní modrooký mladý chlapec, kterému mohlo být asi tak jak jí. "Copak?" Promluvila, trochu vylekaně. Chlapec promluvil malinko koktavým hlasem. "Niko. Niko. Niko…" Zopakoval to asi ještě desetkrát. "Bude tě hledat a zuřit. Musíš mu zabránit v tom aby nedošlo ke krve prolití." Jemně vychrtli ruce, sevřely její. "Prosím nedovol to. Znám ho klidně to udělá." Jeho oči naléhají a má v nich strach, zmatek a zoufalost. "Dobrá pokusím se mu v tom zabránit. Ale teďka mě řekni, odkud znáš Nikolaje?." Chlapec váhá jí to říct, ale stejnak to z něho zoufale vypadne. "Je to můj starší bratr. Taky mu musíš zabránit v tom, aby jel poslední závod. Musí to dořídit někdo jiný. Může při tom závodě zemřít." Z něho se to sype ven. Am nestíhá pobírat a nestíhá ho. Uvolní jednu ruku a tou mu naznačí, ať zpomalí. "Pššt" Její hlas má zase uklidňující účinek. "Zpomal, chlapče. Řekni to ještě jednou a pomalu." Chlapec se nadechne a řekne to znova ale už pomalu. "Niko, tě bude hledat a zuřit. Zuřil i kvůli mně. Jsem jeho bratr a on jen tak neopustí své milované a udělá pro ně cokoliv. Tím pádem mu musíš zabránit v krveprolití. A on taky nesmí dořídit poslední závod. Může při tom zemřít. A to by ani jeden z nás určitě nechtěl." Zhluboka vydechl a stále jí držel aspoň už za tu jednu ruku. Do toho Mike skočí. "Ty jsi ten kluk, kterého tak usilovně hledal, až kvůli tomu udělal z pár svých závodníků, upíry? Aby tě našly?" Chlapec jen lehce přikývl na souhlas. Věděl o tom, že mezi závodníky jsou i stvořený upíři. Mike je jeden z těch, kteří jsou vytvořeni, ale jeho genetika to moc nevzala, takže zůstal stejně jako Briana - poloviční upír. "Dobrá a jak se vůbec jmenuješ?" Klučina otočil zrak na Mike potom na Am a promluvil tak jako kdyby to říkal jí. "Jmenuji se Paul. Paul Brodewick." Jeho modré oči vypadaly jako čisté moře. Vlas byl černý jak uhel a postava byla štíhlejší, než obvykle bývá. Vypadal podvyživeně. Paul pustil její ruce a pomalu se zvedl. "Prosím zabraň mu v tom. Už si tě brzy najde. Začne hledat tam, kde skončil u mě." Oddaluje se od nich docela rychle. "Kdyby se něco stalo, neznáš moje jméno a ani mě neznáš před Nikolajem." Odejde a tentokrát nechá otevřeno. Nezamkne, což by měl udělat. Ale on je jediný, který tam chodí, takže by z toho neměl být problém. V celé místnosti kde jen Am s Mikem zavládne hrozné ticho.







Je to až moc napínavé! >.< Teším sa na ďalšie pokračko ^^