
Tu je další díleček. Jen, že je tento díl víc přémě řeči. Takže to je nezáživné ale další dílky by měly být už vyrovnané jako ten první. :)
Od toho dne měla špatné pocity. Táhlo se to sní celé dny i týdny. Vídá ho, i když jenom chvilku tak se do něj stejně zamiluje. Ani neví proč, a jak se to stalo. Poté než ho přestala vídat ze dne na den. Nikdy tam už nestál.
"Už se mi ulevilo, že tam nestojí." Promluvila její spolubydlící.
"Proč si to myslíš?"
Protože mě připadá dost podezřelý. Jestli se ještě jednou objeví, tak ho už nahlásím na policii."
"Hm. Jak myslíš." Ta se asi opravdu zamilovala. Jinak tomu muži je kolem pětadvaceti let a Amandě je teprve sedmnáct let. Není pořádně známo kolik mu je.
Píše se den 25. dubna a Am sedí na pokoji na posteli a učí se. Když v jednu chvíli je pokoj plný plus pár lidí, co tam nemá být. Přijde vychovatel a za ním vejde ten upír.
"Amy máš tu návštěvu." Promluvil vychovatel. Vyndá si sluchátka z uší, koukne se jak na vychovatele, tak na toho upíra. Hned v něm poznala toho, kterého potkávala.
"Děkuji." Pořád ho sleduje. Ten muž je oblečen v černých skoro upnutých jeanách, na těle má těsné bílé tílko, které podtrhává jeho svalové rysy těla. A ještě to oblečení doplňuje polodlouhý kabát se širokým límcem. Poté tajemně promluví.
"Našel jsem tě. Potřebuji s tebou mluvit."
"Dobrá ale tady ne." Tu první jeho větu totálně ignorovala. Vyšla na chodbu a muž za ní. Rychle doběhla na vychovatelnu, že jde na ven jen před intr. Byla puštěna. Odvedla muže ven před intr, ta aby na ně nebylo moc vidět.
"Kdo jste?"
"Ty jsi na mě, nepamatuješ?" Cvrnkne do té rolničky, co má pověšenou na krku.
"Nevím koho jsi, mám vybavit."
"Tak jinak. Před deseti lety a pěti měsíci v parku." Hnedka jí to dojde.
"Cože? To jste vy?"
"Ano jsem to já, A jsem rád, že jsem tě našel. Možná nevíš, proč tu vlastně jsem, ale to nevadí."
"To vadí, chci to vědět."
"Fakticky? Abys poté nebyla zklamaná."
"Proč bych měla být?"
" Protože, taky jsem ten komu ses upsala." Ušklíbne se. Am se zase velice zarazila.
"Cože? Jak je to možné?"
"Jak? Ten chlápek předtím v nemocnici poté bouračce byl můj sluha. A já jsem ti pomohl. Jenže přes něj. Upsala ses špatně."
"Co jste vlastně zač?" Nato jí muž přirazí k budově trochu silněji.
"Jsem někdo o kom, se ti ani nesnilo." Přitlačil svou hlavu k jejímu krku a vycenil zoubky. Upírské zoubky. Do žil Amy se vlije strach, tím, co nastane potom.
"Ne, prosím ne." Její prosení stejně přijde vniveč.
"Jdu si proto, co mi náleží. A to jsi ty celá. Každá buňka tvém těle je moje, i každá kapička krve."
Zajel svými zuby do jejího krku a začal sát její krev. Ani nepípla. Muž jí ještě víc přitlačí na zeď a on sám se na ní jemně přitiskne. Saje dál dokud by neupadla z toho, že nemá dostatek krve. Jen co je z části najeden tak jí pustí, ale ještě jí přidržuje. Ona se cítí trochu oslabená.
"Jsem dost hloupá, že jsem se ti upsala."
"Ani ne. Stejně vím, že ses do mě zamilovala. Bylo to cítit z tvé krve." Malinko se Am zarazila a na lících se jí objevila zdravá červená barvička. Muž se jen tajemně znova usmál a pozoroval jí. Ona jen polkne a je stále zaražená.
"Ehm… MNO…." Nechá splynout s okolím.
"MNO, je to pravda. To bohužel, už nezamluvíš."
"To asi, už ne."
"To ne." Stále se na ní usmívá tajemně. Neustále jí přejíždí mráz po zádech.
"Už se mi ulevilo, že tam nestojí." Promluvila její spolubydlící.
"Proč si to myslíš?"
Protože mě připadá dost podezřelý. Jestli se ještě jednou objeví, tak ho už nahlásím na policii."
"Hm. Jak myslíš." Ta se asi opravdu zamilovala. Jinak tomu muži je kolem pětadvaceti let a Amandě je teprve sedmnáct let. Není pořádně známo kolik mu je.
Píše se den 25. dubna a Am sedí na pokoji na posteli a učí se. Když v jednu chvíli je pokoj plný plus pár lidí, co tam nemá být. Přijde vychovatel a za ním vejde ten upír.
"Amy máš tu návštěvu." Promluvil vychovatel. Vyndá si sluchátka z uší, koukne se jak na vychovatele, tak na toho upíra. Hned v něm poznala toho, kterého potkávala.
"Děkuji." Pořád ho sleduje. Ten muž je oblečen v černých skoro upnutých jeanách, na těle má těsné bílé tílko, které podtrhává jeho svalové rysy těla. A ještě to oblečení doplňuje polodlouhý kabát se širokým límcem. Poté tajemně promluví.
"Našel jsem tě. Potřebuji s tebou mluvit."
"Dobrá ale tady ne." Tu první jeho větu totálně ignorovala. Vyšla na chodbu a muž za ní. Rychle doběhla na vychovatelnu, že jde na ven jen před intr. Byla puštěna. Odvedla muže ven před intr, ta aby na ně nebylo moc vidět.
"Kdo jste?"
"Ty jsi na mě, nepamatuješ?" Cvrnkne do té rolničky, co má pověšenou na krku.
"Nevím koho jsi, mám vybavit."
"Tak jinak. Před deseti lety a pěti měsíci v parku." Hnedka jí to dojde.
"Cože? To jste vy?"
"Ano jsem to já, A jsem rád, že jsem tě našel. Možná nevíš, proč tu vlastně jsem, ale to nevadí."
"To vadí, chci to vědět."
"Fakticky? Abys poté nebyla zklamaná."
"Proč bych měla být?"
" Protože, taky jsem ten komu ses upsala." Ušklíbne se. Am se zase velice zarazila.
"Cože? Jak je to možné?"
"Jak? Ten chlápek předtím v nemocnici poté bouračce byl můj sluha. A já jsem ti pomohl. Jenže přes něj. Upsala ses špatně."
"Co jste vlastně zač?" Nato jí muž přirazí k budově trochu silněji.
"Jsem někdo o kom, se ti ani nesnilo." Přitlačil svou hlavu k jejímu krku a vycenil zoubky. Upírské zoubky. Do žil Amy se vlije strach, tím, co nastane potom.
"Ne, prosím ne." Její prosení stejně přijde vniveč.
"Jdu si proto, co mi náleží. A to jsi ty celá. Každá buňka tvém těle je moje, i každá kapička krve."
Zajel svými zuby do jejího krku a začal sát její krev. Ani nepípla. Muž jí ještě víc přitlačí na zeď a on sám se na ní jemně přitiskne. Saje dál dokud by neupadla z toho, že nemá dostatek krve. Jen co je z části najeden tak jí pustí, ale ještě jí přidržuje. Ona se cítí trochu oslabená.
"Jsem dost hloupá, že jsem se ti upsala."
"Ani ne. Stejně vím, že ses do mě zamilovala. Bylo to cítit z tvé krve." Malinko se Am zarazila a na lících se jí objevila zdravá červená barvička. Muž se jen tajemně znova usmál a pozoroval jí. Ona jen polkne a je stále zaražená.
"Ehm… MNO…." Nechá splynout s okolím.
"MNO, je to pravda. To bohužel, už nezamluvíš."
"To asi, už ne."
"To ne." Stále se na ní usmívá tajemně. Neustále jí přejíždí mráz po zádech.






